Reakce na ztrátu blízké osoby

Truchlení je přirozená reakce potřebná k tomu, abychom se vyrovnali se ztrátou blízkého, smířili se s ní, přijali ji a s ohledem na ni začali žít život jiný – nový, tentokrát již bez zemřelého.

Nekomplikované truchlení

Truchlení je komplexní prožitek a projevuje se na úrovni emocionální, tělesné, kognitivní a na úrovni chování a jednání truchlících osob. Je třeba mít na paměti, že všechny tyto pocity, myšlenky a prožitky jsou normální. Cesta časem zármutku může být nesmírně dlouhá a těžká. A tím, co na této cestě budeme takřka nejvíce potřebovat, je trpělivost, vytrvalost a umění všemu dopřát náležitý čas.

Ztráta blízkého člověka nás vrhá do osamocenosti a beznaděje, jakou jsme dosud nepoznali. Žal, který prožíváme, je úplně přirozenou reakcí, kterou se duše snaží vyrovnat s bolestnou událostí. Doléhá na nás proto náhle mnoho různých, často i vzájemně si odporujících a velmi silných pocitů:

• neklid
• strach
• prázdnota
• bezradnost
• šok
• hněv
• vina
• vděčnost
• radost
• láska
• zlost
• lhostejnost
• únava
• zoufalství
• osamělost
• nepochopení
• sebelítost
• nenávist
• bolest
• pocit méněcennosti
• vysvobozen
• nepochopitelné sny
• hledání a volání
• hlasitý hovor se zemřelým
• nadměrná aktivita
• neschopnost rozhodování
• zmatenost
• přecitlivělost
• ztráta zájmu
• odmítání kontaktů
• poruchy vnímání času

Jsme jakoby zmítáni sem a tam. Čas zármutku proto někteří přirov­návají k horské dráze. Tak rychle a překotně se v nás tyto protikladné pocity střídají. Myšlenky jsou spíše depresivní, odmítáme skutečnost, jsme zmatení, dezorientovaní a vnímáme silně pocit přítomnosti zesnulého. A podobně na nás doléhají také nejrůznější myšlenky:

• Ne, to nemůže být pravda!
• Jak jsi mi to mohl udělat?
• Nenávidím všechny lidi, kteří dále žijí.
• Můj život už nemá smysl.
• Vlastně jsem zemřel také.
• Je to strašné – nemohu už na nic jiného myslet.
• V noci si myslím, že leží vedle mne. Nejsem blázen?
• Kdyby se bylo pro ni udělalo víc, nebyla by zemřela.
• Měl jsem si více vážit toho, když jsme mohli být spolu.
• Jeho smrt zavinili lékaři.
• Konečně je tomu trápení konec.
• Všechno je tak neskutečné.
• Už nikdy! Jak s tím mohu nyní žít?
• Jak dlouho budu muset ještě žít – tak sám?
• To nejkrásnější se teď obrátí v to nejhorší.
• Jak mohl Bůh nechat zemřít moje dítě dříve než mne?
• Zdá se mi, že bolest mě stále více prostupuje. Snad to nikdy nepřestane.
• Co bude dál?

Truchlení se projevuje i na tělesné úrovni.

• únava
• pocit prázdnoty v žaludku
• svírání v prsou
• bušení srdce
• poru­chy spánku
• stažené hrdlo
• krátkodechost
• nechutenství
• poruchy kon­centrace
• sva­lová slabost

Mění se naše chování a jednání – rezignujeme na sociální kontakty, vyhýbáme se vzpomínkám na zemřelého nebo naopak vyhledáváme místa nebo předměty připomínající zemřelého, neustále ho hledáme a voláme. Zemřelý je v našich snech. Někdy můžeme od bolesti unikat k alkoholu či jiným návykovým látkám.

Zdaleka ne všichni truchlící procházejí popsaným spektrem reakcí. Všechny zmíněné projevy jsou v období truchlení – vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka – naprosto přirozené a normální a v žádném případě se nejedná o znaky duševního onemocnění. Sami si můžeme pomoci především tím, že tyto problémy nebu­deme před sebou zamlčovat, nebudeme spěchat a všemu dopřejeme potřebný čas.

• Truchlím už rok po své matce. Je to ještě normální?
• Po smrti mé dcery se zastavil čas.
• Vždycky si myslím, že žal už přešel, a pak začne zase jako od začátku.

Všechny tyto pocity, myšlenky a prožitky jsou normální. Přichá­zejí a odcházejí. A pokud je nebudeme násilně popírat, nebo se v nich naopak sami utápět, stanou se jednoho dne méně intenzivními a tís­nivými.

Komplikované truchlení

Někteří pozůstalí mohou reagovat na ztrátu blízkého člověka abnormálním zármutkem. Zpravidla se atypické formy zármutku od normálních reakcí neliší ve své podstatě, ale rozdílnou intenzitou a délkou trvání. Samozřejmě nelze přesně stanovit optimální délku a intenzitu truchlení. Neboť jak již bylo řečeno, každý člověk se vyrovnává se ztrátou jedinečným způsobem. Pozůstalí si zpravidla sami jasně uvědomují, že jejich truchlení se „zkomplikovalo” a mají pocit, že už sami nemohou jít dál.

V těchto případech je na místě vyhledat pomoc kvalifikovaných odborníků – psychologů či psychoterapeutů – kteří s pomocí pozůstalým mají zkušenost. Nebo v případě potřeby zvážit pomoc psychiatra a možnost medikamentózní léčby.

Každý prožívá události spojené s umíráním jinak

Každý reaguje na otřes ze smrti blízkoho člověka odlišně. Někomu pomáhá zapojit se hned zase do práce, vrh­nout se do aktivity, jiný toho nebude schopen. Je jako ochromený nebo jím zmítají různé emoce. Když prožíváme zármutek společně, mohou vznikat rozdíly, které nás často dráždí, obzvlášť u blízkých členů rodiny nebo u blízkých přátel. „Vůbec tomu nerozumím, můj muž jako by po našem zemřelém dítěti vůbec netruchlil.“ Podobné zkušenosti mají mnozí lidé. Často pak v nich dál narůstá pocit osamělosti, přestože právě teď by nutně potřebovali kontakt s druhými a jejich blízkost.

Každý prožívá žal jinak, zejména v tom

• zda připouští emoce a dává jim průchod
• zda pociťuje potřebu blízkých kontaktů
• zda chce mluvit o zemřelém

Pochopíme-li, že různorodost projevů zármutku neznamená nedostatek lásky a že není projevem bezcitnosti nebo lhostejnosti, budeme si bližší. Každý člověk může mít jiný způsob truchlení. Čím více se naučíme toto přijímat, tím se stáváme schopnějšími být dru­hým nablízku. I když lidé navenek neprojevují žádný smutek, nezna­mená to, že nemají žal jako my.

Mlčet nebo mluvit?

Lidé opakovaně dosvědčují, jak podstatná pro ně byla možnost se vypovídat. Možnost vyjádřit své pocity a myšlenky o zemřelém a o smrti je velmi důležitá. Někdy cítíme potřebu také znovu a znovu mluvit o zvláštních prožitcích nebo událostech. Zjišťujeme potom, že každým rozhovorem se trochu zmenšuje váha starostí, strachu, smutku nebo hněvu, osamělosti nebo slabosti, nebo se nám alespoň na chvíli uleví.

Je dobré vědět, komu a jak dalece se můžeme svěřit. Stává se také opakovaně, že nám někdo nenaslouchal s opravdovou účastí nebo že nás chtěl příliš rychle utěšit „dobrou radou“. Je to bolestné, ale uvědomme si, že dříve jsme přece také nebyli vždy pochopeni, nebo dokonce my sami jsme často nebyli schopni druhého pochopit.

Pokud zjistíme, že v našem okolí není nikdo, komu bychom se mohli svěřovat, snad bychom mohli vyhledat lidi, kteří prožívají po­dobný zármutek jako my. Skupina pozůstalých se může scházet na­příklad při hospici a může být účinnou pomocí a podporou. Sdílením podobných prožitků se stáváme schopnějšími trpělivě naslouchat jiným a rozumět jim, sdílet s nimi společné starosti a trápení.

Jakou má truchlení úlohu?

Truchlení má své opodstatnění a truchlící člověk by měl být aktivní a pro zvládnutí svého zármutku něco udělat. Obecně lze hovořit o čtyřech úlohách truchlení.

• Přijmout ztrátu jako realitu.
• Prožít zármutek.
• Zadaptovat se ve světě, ve kterém zesnulý schází.
• Citově se odpoutat od zemřelého a investovat city do jiného vztahu.

Jsou-li tyto zmíněné úlohy úspěšně zvládnuty, znamená to, že práce truchlení je u konce. To ale neznamená, že končí smutek nad ztrátou blízkého člověka.